„Kdo má proč žít, snese téměř každé jako,“ řekl Friedrich Nietzsche.
Můj student si prohlédl film Život mě přemohl, který vypráví příběh dětí uprchlíků ve Švédsku, které se kvůli nejistotě svého právního postavení utáhnou do nemoci podobného kómatu nazývanému „syndrom rezignace“. Student se divil, jak je možné, že děti si zřejmě „vybírají“ smrt namísto života, přestože strach ze smrti je údajně nejhlubší, nejprvotnější pocit.
Tady si myslím, že se můj student zmýlil: strach ze smrti není nejzákladanějším strachem, je jím spíše strach ze života, nebo správnější, strach ze života beze smyslu!
V okamžiku, kdy žijeme bez důvodu žít, který je vyšší než život sám, upadáme do stavu, který je pod životem. Zvířata takové otázky nemají; jednoduše existují, protože se řídí svými instinkty. Proto je pro ně existence životem.
Na druhé straně lidé potřebují vědět, proč dělají to, co dělají. Jinak nemají motivaci pro své jednání a dochází k nejrůznějším regresivním jevům, od zneužívání návykových látek přes deprese, syndrom rezignace až po sebevraždu. Důvodem, proč jsou sebevraždy a jiné sebepoškozující chování u lidí tak běžné a u zvířat tak vzácné, je, že lidé potřebují cíl, smysl života, zatímco zvířata ne. Bezcílný život je horší než smrt, proto lidé upřednostňují smrt před bezcílností.
Přesto je pocit, že v životě nemáme žádný cíl, silným motorem. Nutí nás všechno zpochybňovat. Největší objevy lidstva se uskutečnily, když lidé hledali odpovědi na otázky života.
Dnes se zdá, že lidé mají všechno, co potřebují pro skvělý život, ale nemají důvod žít. Proto se ptají, na co je jim život.
Tato otázka je tou nejzásadnější, jakou si člověk může položit, neboť odpověď se nenachází v nás, ale mezi námi. Důvodem naší existence je naše hodnota v síti, kterou tvoří lidstvo. Každý z nás je v této síti jedinečnou součástí a nikdo nedokáže zaplnit dutinu, která vznikne, když jeden z nás chybí. Čím větší je náš příspěvek k síle sítě, tím větší hodnotu máme jako jednotlivci.
Proto dnes sociologové a psychologové zjišťují, že klíčem ke štěstí je kvalita našich sociálních vazeb. Jen když máme pozitivní sociální vazby, kdy každý z nás realizuje svůj potenciál ve prospěch celého lidského ekosystému, jen tehdy jsme opravdu šťastní a zároveň přispíváme k rozvoji našich komunit, zemí a světa.
Vyváženou společnost, jejíž členové jsou spokojení a šťastní, a přitom nevykořisťují jiné lidi ani životní prostředí, můžeme vytvořit jen tehdy, když každý z nás pečuje o druhé a své štěstí nachází ve spojení s ostatními, a kde může realizovat svůj osobní potenciál ve prospěch společnosti a celého světa.
